Ve větru snů

Z nádechu myšlenky zrozen,
obrys křídel protíná temnotu.
sladší než zralý vína hrozen,
přichází za vzdáleného šepotu.

Dříve pouze nepatrně tušen,
nyní s jasnou podobou,
v hlouby mysli stále dušen,
čekajíc, pro duši oporou.

Chvílemi ostrý, jasný, až to bolí,
jindy před zraky se rozplyne,
člověk, jenž ho znaven krotí,
stále po něm touží, dokud nezhyne.

A tak si pluje čeročernou tmou,
vlákna času šustíc v pozadí,
v temných chvílích drží nad vodou,
kroužíc kolem toho, kdo ho nahání.

- FS, 26.4.2026